Dreams come true?

Tak jsem to udělala. Já, obyčejná holka, jejíž sny jsou mnohem větší, než její sebevědomí..

Celý život se ohlížím na druhé. Žiju tím, být tu pro ostatní, ale sama sebe stavím na vedlejší kolej. Bylo to tak vždycky. Celý život kolem mě proplouvá rychleji, než by se zdálo.. 20 let, 23, 25, 27..sakra, to už mi fakt bude 28?? Kam se ten čas poděl? Co moje sny? Co já?

Když tak přemýšlím o životě, skládá se ze samých "až". Až dokončím školu..až najdu toho pravýho..až na to budu připravená..až..až..až.. Jenomže ono není na co čekat. Život prostě nejde podle plánu. Nemá smysl sedět na zadku a čekat na "žili šťastně, dokud neumřeli.." Musíme tomu vyjít trochu naproti. A já jsem tenhle krok právě udělala. Spíš krůček. :)

Můj "wish list" je trochu odlišný od tradičních wish listů, co se objevují na téměř každém druhém blogu. Většina položek na mém wish listu není materiální, jsou to ty největší, ale i ty nejmenší sny a touhy, které mám. Máte taky takový wish list alespoň v hlavě? :)

Mě už nebavilo čekat a nic nedělat, tak sem si ho rovnou sepsala, abych se konečně pohnula někam dál, a přestala všechno odkládat na až... Je k neuvěření, jak úžasný je to pocit, když si můžete něco odškrknout a uvědomit si, že to, po čem jste tolik toužili se stalo skutečností.

 Při odškrknutí poslední položky, na mě o pár dní později plnou vahou dolehla skutečnost, jak je vše pomíjivé a opravdu není na co čekat.. 

Dlouhou dobu byl jeden z mých snů vidět koncert kapely, která mě provázela od dětství. Jednoho dne jsem uviděla, že po letech bude koncert v Praze! Výborně. Mám jet? Kamarádi nadšení.. Jistě že pojedou se mnou.. Nastala chvíle nákupu lístků.. Najednou se objevilo milion důvodů, proč nakonec nemůžou jet. To byla chvíle, kdy sem si řekla "a dost." Nebudu se věčně ohlížet na druhé. Já prostě jedu. Šla jsem a lístek sem si koupila. Tomu, kdo mě nezná, to může přijít jako normální věc. Ve zkratce..já, holka z malé vesnice na Moravě a největší introvert na světě, co se ani prodavačky v obchodě nezptá na pomoc a raději 2 hodiny chodí po obchodě a hledá a hledá.. holka, ktetá nikdy v životě nebyla nikde sama...jsem si koupila lístek na koncert do města, které je vzdálené 350km od domova..a jedu tam úplně sama (Panika!!).

Nicméně, na koncert sem jela, potkala jsem tam spoustu kamarádů, byl to nejlepší koncert v životě. Přijela sem z tama totálně vyřízená, ale šťastná jako blecha. Kamarádi, kteří nejeli poslouchali moje vyprávění a litovali, že nejeli se mnou.. Ale však oni pojedou, až tu budou zase příště..měsíc po koncertě spáchal frontman kapely sebevraždu. Jenom malý kousek chyběl, aby tenhle můj sen zůstal navždy jen snem. Od té doby se snažím jednat hned, protože když nad tím dlouho přemýšlím, většinou najdu milion důvodů, proč se na to zrovna teď vykašlat...posunout to na příhodnější dobu, až...

A teď už k tomu, co mě přimělo napsat tenhle článek.

Dlouhou dobu mám pocit, že životem jen proplouvám a nesměřuju k žádnému cíli. Celý život jsem chtěla cestovat, ale pořád jsem čekala na "až". Až jsem potkala holku, která se právě vratila z Aljašky, kde pracovala. Aljaška? Vždycky jsem o ní přemýšlela jen okrajově, jako o zemi na konci světa s nádhernou divokou přírodou. O zemi, do které se v životě nepodívám (a upřímně - do které by mě v životě ani nenapadlo jet).

  

Zdroj: https://smallgroupcruise.com/featured/alaska.html

 Nicméně mě to před nějakou dobou napadlo. Zjistila jsem si bližší informace o práci, upnula jsem se na tuhle možnost a ani v nejmenším jsem si nepřipouštěla, že to nebude jednoduchá cesta k cíli. Napsala jsem e-mail do agentury a natěšeně čekala na odpověď. Měsíc,dva,tři...půl roku.. Nic.. Psala jsem znova..přece se tak snadno nevzdám..a zase nic.. Každý den jsem kontrolovala e-mail..stránky agentury..pořád nic. Přišel nový rok (teď už přece musí být brzy otevřená registrace!?!)..pořád nic. Hledala jsem informace na internetu, až jsem narazila na konverzaci na facebooku, kde se řešil problém se získáním pracovních víz pro ČR. Závěrem byla informace od dívky, která "to má přímo od agentury" - letos se registrace pro nové zájemce nekoná, agentura bude jednat už jen s lidmi, kteří se registrovali minulý rok. A co je psáno, to je dáno. Zase jediná věc co opravdu chci a dopdne to takhle? Proč? Tak jsem si (hysterka) pobrečela a usoudila jsem, že to prostě příští rok už musí vyjít. Však já si počkám. A rok uteče jako nic. Vzchopila jsem se a přestala jsem na to myslet. Zvažovala jsem svoje možnosti. A samozřejmě jsem k ničemu závratnemu nedošla..

A dnes..sedím si v práci, o přestávce jsem ze zvyku mrkla na stránky agentury a.. Registrace pro rok 2018!! 

Na nic jsem nečekala a okamžitě se zaregistrovala. Vím, že to není kdo ví co, ale jsem o krůček blíž svému snu, než jsem byla včera. A to ve chvíli, kdy jsem na to přestala myslet a vůbec jsem s tím už nepočítala. Tak teď už jen můžu doufat, že nezůstane u prvního kroku a opravdu se do téhle krásné země jednou podívám. 

Stává se Vám to taky? Čím více něco chcete, tím víc máte pocit, že Vám život hází klacky pod nohy? 

Děkuju, že jste dočetli až sem.. :-* Š.